Za ty roky, co známe Bena Frosta, jsme skoro zapomněli, že není jenom zakladatelem dneska tolik populárního stěhování na Island, ale především muzikant, geniální skladatel, muž s citlivým uchem a kamarád Briana Ena a Tima Heckera, jemuž je zároveň “osudovým” studiovým engineerem. O jeho intenzivních vystoupeních a erekcích přivozených noisem už bylo napsáno dost, stejně tak o vlcích vyjících na měsíc …
Tohle bude rychlovka, spěchám do večerky pro chipsy, takže sem víceméně jen zkopíruju úryvek toho, co k albu napsal boomkat: „… unrequited love and the Haitian revolution packaged up as pitched-up autotuned vocals inside upfront reggaeton bumpers.“ Mně osobně to ke zvlhnutí hráze stačilo. Album vyšlo na Hundebiss Records, což je kouzelný, lehce přehlížený label, na němž se dále objevují …
Na světě je jen pár věcí (výjevů), které ve mně nekontrolovatelně rozvíří pocity fascinace a odporu zároveň, a od kterých nemůžu odtrhnout oči, i když je mi špatně. Skromný výtah z osobního seznamu – píchání piercingů, slimáci, mrtvoly zvířat na silnici a filmy Ulricha Seidla. Seidl je svým brutálně naturalistickým přístupem k vyobrazení absurdní reality proslulý. Bizár na diváky číhá …
Už několikrát jsme uvažovali, že na blogu založíme sekci s názvem „Under the skin“, v rámci níž bychom stručně představovali alba, filmy, knihy, ze kterých aktuálně chčijeme maggi v kostkách, ale nestíháme o nich psát. Pak si vždycky uvědomím, že nejsme Pitchfork, ani jiné čtené médium, a že na okraji, kterému říkáme doma, není potřeba to tak hrotit. Navíc momentálně beztak nikdo nemáme …
S výjimkou několika děl Manoela de Oliveiry, Miguela Gomese a Pedro Costy se v portugalské kinematografii příliš neorientuju. Ornitologa, zatím poslední film lisabonského solitéra a nekonformisty João Pedra Rodriguese, jsem si doporučil sám, i přestože se o jeho dílech traduje, že oplývají samoúčelnou explicitností, jsou zdlouhavé a nepochopitelné. ~ A teď spojku „i přestože“ v předešlé větě nahraď spojkou „protože“. Lepší. Zdlouhavé filmy, …
O další mix pro blog se postaral náš velký oblíbenec, gruzínský producent Aghnie, spojený třeba s kolektivem Jerome. Jeho track Ivy z letošního EP Club Envy tříštil folklór o post-klubový beat a ukázal tzv. kudy vede cesta, celá osmiskladbová nahrávka je pak solidní grower „with a barrage of eco-friendly synthetic flutes, quirky but labyrinthine percussion and a kind of hypothetical global-R&B …
Q Platí, že standardní recenze už nikdo nečte. Jako takový ty s velkým číslem na konci. Ty, kde sescrolluješ cizí myšlenky až úplně dolů kvůli tomu, abys dole viděl, že sedm. Táňa Zabloudilová říkala včera na Vltavě, že není tolik žhavá do počtu hvězdiček, ale že ji zajímá kontext a tak to má bejt. Otázka přece není kolik, ale proč. Tohle …
Jak bude znít album, které natočí producent po tom, co příliš často zavdává sportovní dokumenty na ESPN a životopisné filmy? Odpověď nabízí Philippe Hallais, jinak známý jako Low Jack (#12 loňského žebříčku alb roku), s novou deskou An American Hero. Hned na úvod se nabízí paralela s majstrštykem Last American Hero hypnagogického vizionáře a apokalyptického jezdce Jamese Ferrara. Prostřednictvím něj Ferraro meditativně nahlíží …
Tuto věc mi, jakožto příští release Genot Centre, poslal Ondřej už kdysi dávno, přičemž tehdy dodal, že se jedná o totální nerdovinu, kterou nebude nikdo poslouchat, natož kupovat. Můj label to není, takže mi může být ukradené, jestli Genot prodají deset kazet nebo jednu – na mém životě se to nijak nepodepíše. V lednici zůstane prázdno, na rukou krev zítřka a …
Aby bylo jasno, Quantum Natives není momentálně jenom nejodvážnější label tam venku, ale taky kolektiv vcelku milých a ochotných osobností. Na venek se to projevuje mimo jiné třeba tím, že vám Yearning Kru (absolutní pán a polovina vedení) pošle mezi řeči download link ke svojí příští nahrávce, kterou očekáváte stejně netrpělivě jako nové prášky na spaní, nebo když se vás …