na-blog

Film: Lily Lane (Liliom ösvény)

gin_platonic Filmy Leave a Comment

Pro Benedeka Fliegaufa mám ve svém imaginárním světě poklon vyčleněný nejvyšší piedestal. Zázračné dítě, co už není dítě, režisér, který neumí šlápnout vedle a který se pravděpodobně upsal stejnému ďáblu cinefilie jako maďarský klasik Béla Tarr, jehož odkaz po svém rozvíjí. Ať už vzpomeneme drogový majstrštyk Dealer, hutné spořiče obrazovky Milky Way, rasistický thriller Je to jen vítr, nebo Lůno s bohyní Evou Green, vždycky šlo o nekonvenční dílo a svérázný rentgen bytí.

Na jeho nejnovější film Lily Lane jsem se těšil hodně. Dokonce tak, že jsem na filmovce v Uherském Hradišti zrušil svůj veškerý dopolední program, zahrnující podezřele dlouhou sprchu a návštěvu laciné pizzerie, a šel čekat na schody k sálu více než hodinu před začátkem projekce. Nadržený jak Okamura, nabyl jsem dojmu, že tohle je možná jediná příležitost vidět nového Fliegaufa na velkém plátně.

V době, kdy píšu tento příspěvek, mám za sebou dvě kinoprojekce tohoto filmu, přičemž tu druhou v sále takřka jen s promítačem, kdy se rezervace lístku s dvoutýdenním předstihem jevila jako úplná slabomyslnost a naivní důvěra v českou (čsfd) elitu. Jestliže jsem poprvé odcházel z kina lehce rozpačitý, druhá projekce už mi pomohla utřídit si obrazy a nasát démonismus plnými doušky.

lily-lane-4

„V temnotě se nebojí jen mrtví.“

Nemůžu říct, že nevěřím kritikům, kteří tady mezi řádky čtou Tarkovskeho, a taktéž nemůžu říct, že nerozumím těm, kteří považují Lily Lane za rozporuplné dílo bez schopnosti zprostředkovat jakékoliv emoce. Nejedná se však o film bez emocí, ale bez emočních instrukcí. Odehrává se zde manipulace s dětskou imaginací a tato manipulace postupně prostupuje i do divákova světa, jenž je před plátnem vystaven podobným iluzím a deformaci zdravého rozumu jako hlavní postavy.

Ve filmu se prolíná několik časoprostorů upředených lucidním snem a protkaných životními traumaty. Výsledný zážitek je spíše meditativní než destruktivní, a to zejména zásluhou ASMR promluv, pozvolného tempa a nadpozemských vizuálů. O Benceho fanatické práci se zvukem by se daly psát rozsáhlé onanistické studie, pro Lily Lane si sám zkomponoval i hudební plochy. Ambient na konci tunelu. Progresivní kamera pak chvílemi možná připomene poslední filmy Carlose Reygadase, ale kdybych to někde nečetl, tak mě to nenapadne.

lily-lane-3

Fliegauf víc než cokoliv jiného zprostředkovává cestu do temných hlubin dětské psychiky a světa mrtvých, v němž provádí mimosmyslovou pitvu věčnosti. Matku dítěte nechává projektovat její vlastní minulost na plátno přítomnosti a kořeny stromu „krmí“ popelem zesnulé. V mých očích se tak vydal ještě více mimo svoje nevyhraněné teritorium a natočil jeden z nejenigmatičtějších filmů, co jsem kdy viděl.

Znázorňuje vraní vejce, které Dani obdržel od svého předka, koloběh života, nebo temnoty? S klidem zneužij tenhle text jako platformu pro hlubší diskuze a interpretace nebo jako pozvánku do nejbližšího artového kina. Moje holka posledních čtyřicet minut Lily Lane doslova protrpěla a bezprostředně po projekci nemluvila (nakonec hodnotila pěti hvězdičkami). Spolu s Post Tenebras Lux, Upstream Color a Jiao You určitě jeden z nejmocnějších filmů dekády. ©gin&platonic

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *