640x360

Mark Lanegan – Phantom Radio

administrator Hudba Leave a Comment

Když se Marka Lanegana zeptáte, ve kterém momentě se začal zajímat o hudbu, vzpomene si na výlety na ryby se svým otcem. Právě na jednom z nich slyšel jako malý kluk z odstaveného auta Love Hurts od Nazareth. První píseň, která se mu vryla do paměti, mu tenkrát připadala nepopsatelně smutná a jakoby předem určila směr, kterým se bude ubírat. Ať už to byly divoké začátky se Screaming Trees, sólové písničkářství utopené ve flašce whisky nebo bezpočet kolaborací, všechny jeho projekty měly jedno společné. Nezaměnitelný, apokalyptický projev ze kterého dýchala bezvýchodnost hroutícího se světa. Osamělý poutník, jehož další kroky jsou nepředvídatelné. Na pódiu téměř nehybný démon.

Teprve na prahu padesátky říká, že je opravdu šťastný. Stárnutí mu pomohlo vidět svět v mnohem jednodušším světle. Hlavně si věci nekomplikovat. Odraz jeho nově nalezené pohody už částečně prosvítal na minulém albu Blues Funeral a ještě výrazněji ovlivnil nejnovější desku Phantom Radio (a jí předcházející EP No Bells On Sunday). Ne, že by Lanegan zněl šťastně. Těžko říct, jestli to je vůbec možné. Songy, které vznikaly hlavně na mobilní aplikaci stále zní dostatečně osudově, ale v kontextu celé diskografie jde o nejrozmanitější a zdánlivě nejoptimističtější sbírku písniček, jakou kdy natočil.

„Heart black like tar and all my veins are full.“

Hned ze startu se střídají oba protipóly Laneganovy tvorby. Úvodní Harvest Home vládnou elektrické bicí, atmosférické synthy a přímý tah na branku. Zamlžené vzpomínky na flanelky a upršený Seattle. V Judgement Time naopak zvěstuje přicházející zkázu. „I saw whole cities drowning, I saw whole armies dying,“ poloha pro něj dobře známá. Falešný prorok na náměstí zapomenutého města, kterému uvěří i ti největší ateisté. Sám přitom věřící není. „Neexistuje nic nudnějšího, než svatba katolíků“, říká. Náboženský podtext mu ale nikdy nebyl cizí. Právě naopak, fascinoval ho. Přišel mu jako přirozená součást příběhů, které ve svých písních vyprávěl.

Láska k osmdesátkám, která sloužila jako hlavní inspirace pro Phantom Radio, se naplno projevuje hlavně uprostřed desky. Floor of the Ocean s repetetivním disco rytmem zní jako ideální podkres pro melancholické noční toulky, kdežto Killing Season srší zvrhlou hravostí, kterou Lanegan proplouvá se slovy: “Do you hear the children speaking backwards, their bodies float above the bed.“ Rozverný soundtrack pro nejděsivější noční můry za kterým hned následuje utopené bluesové vybrnkávání v Seventh Day. V tomhle rádiu neplatí žádná pravidla.

Blues nikdy nebyl pro Lanegana žánr, jako spíše stav mysli. Jasnou definici od něho nečekejte. Blues je jednoduše hudba, kterou miluje a Phantom Radio je založeno právě na této filozofii. Ať už to je dojemná Torn Red Heart, vyprahlá westernovka I am the Wolf nebo depresí zahalená Waltzing in Blue, z každé je cítit emocionální intenzita a opravdovost. “I work my way, hour by hour, down to decay,” notuje si a táhne vás dolů s sebou.

Na závěr pak pulzující Death Trip to Tulsa ve které se Lanegan žene temnotou noci. „A thousand miles of midnight.“ Sebedestruktivní výlet v pokrouceném snu. Jako bych seděl v sedačce starého kabrioletu, v očích písek okolní pouště. Zase vstříc něčemu novému. Kontrast biblické naléhavosti a tanečních parket. Tak nějak nyní zní Mark Lanegan. Neúprosně odhodlaný k pohybu dopředu.

nothing but static, phantom radio

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *