gp

10 sebezatracení na filmovém plátně: studium bolesti

gin_platonic Filmy Leave a Comment

Sebezatracení je pojem, který má blízko ke spirituálnímu životu, potažmo k bohu, zřídka je pak možné na něj narazit v odborné psychologické literatuře. Pevně daná definice neexistuje, nebo jsem ji nenašel. Ptal jsem se však ve svém okolí a níže cituju jeden z pohledů na význam tohoto slova:

„… zavrhnout sebe sama, být sobě (na základě vlastního svědomí, anebo pod tlakem společnosti) soudcem, vystoupit ze sebe a z pozice druhého nad sebou vynést nekompromisní rozsudek. Odvrátit se od sebe, přestat být se sebou v souladu; sebemrskačsky rezignovat na spásu a vykoupení (nebo cokoli pozitivního); dobrovolně/podvědomě se traumatizovat.“

Nezáleží na tom, jak tlustá bible leží na tvém nočním stolku – když dojde na duševní rozervanost, jsi jenom malý tvor. Minimálně pro účely příspěvku definujme sebezatracení jako rezignaci na život, popření všech forem vlastního bytí a absolutní přesvědčení o neexistenci jakýchkoliv východisek. Symptomy, které, pokud se nevydáš zrovna cestou věčného očistce, mohou směřovat až k předčasnému poslednímu výdechu. Osobně si totiž sebezatracení spojuju nejen s jakousi smrtí niterní, ale částečně i fyzickou. Jedna „smrt“ může eventuálně gradovat v druhou, na určitých úrovních jsou si pak rovny. „O čem to tady píšu?“ ptám se sám sebe při pravidelných self-kontrolách pravopisu a následně se topím v polemice.

Sebezatracení je pojem, který víceméně zastřešuje jedny z mých nejoblíbenějších filmově zpracovávaných (ale i diskuzních) témat. Ve filmech, jak je vnímám, nabírá různých podob a směřuje k rozdílným vyústěním – ať už života postav, nebo filmu samotného. Důležitý je naprostý zápor, který může sublimovat v novou dokonalost, píše v docela jiných souvislostech mučednický básník Adrian Leverkühn. Žádná eutanázie nebo světlo na konci tunelu.

Seznam filmů sice představuje podklad pro pomyslné studium tíživosti, jejich zhlédnutí však může zprostředkovat podobný druh náhradního štěstí jako třeba nafukovací Angelina Jolie. Výběr je instinktivní, ovlivněn aktuálním klimatem. Neřídí se žádným klíčem nebo falešnou pokorou. Mezi dalšími filmy, o kterých jsem přemýšlel, byly například Psí maso, Povolání: Reportér, Zabitá neděle, Spoorloos, Liverpool, Křížová cesta, Bludička, V roce se třinácti úplňky, Oslo 31, August nebo Návrat ztraceného syna.

Přeju ti, aby na tebe tyto filmy zapůsobily stejně intenzivně jako svého času na mě.

Turínský kůň (A Torinói ló)

turin-horse

Nekončící vichřice, nihilismus a ubíjející rutina, která den po dni nevyhnutelně ústí do absolutní nicoty vyhasínajícího světa. Tohle nejde nemilovat. Od režiséra Bély Tarra by na tomto místě mohl být kterýkoliv film z jeho „satanské trilogie“, v rámci níž vzývá metafyziku černobílého světa a život tam venku zachycuje v magickém bezčasí, kdy je každý východ slunce poznamenán osobní apokalypsou.

Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (Jeanne Dielman, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelle)

maxresdefault

Tři hodiny jako tři dny ubíjejícího života dvou vyprahlých existencí v přímém přenosu. Smrt za živa, nebo něco smrti hodně podobného. Kamera jako by neexistovala – jenom bezvýchodnost a divák (v roli voyeura). Tohle není film.

Japonsko (Japón)

japon

Předsmrtná meditace v tichu přírody. Úplně jiný útěk do divočiny, poznání, že tragédii života nelze utéct. Odraz rozervaného vnitřního světa hlavního hrdiny tady vstupuje do několika scén, jednou z nich je pokus o sex s devadesátiletou stařenou. Film je umocněn dokumentaristickými postupy a nadpozemskou poslední scénou.

Sedmý kontinent (Der Siebente Kontinent)

sedmy-kontinent

Přeju si žít ve společnosti, kde se rodinné krize řeší nekompromisně (a kde cesta do Austrálie znamená hromadnou sebevraždu). Chorobnost jako osmý div světa. Haneke je už od debutu precizním filmovým chirurgem.

Chuť třešní (Ta’m e guilass)

taste-of-cherry

„Chceš se vzdát chuti třešní?“ Najít hrobníka v íránské poušti není turecký med. Kiarostami experimentuje se snímáním dialogů, polemizuje nad sebevraždou a splynutím člověka se zemí. Ironizující konec je o tom, co chceš a co čekáš, ne o pointě smrti. Film s ozvěnami festivalového enigmatismu příštích dekád.

Následky lásky (Le Conseguenze dell’amore)

nl

Absolutní vycizelovanost filmu jde ruku v ruce s portréty dlouholeté, nucené samoty, na níž přísně dohlíží členové Cosa nostra. Nejlepší přítel žije ve dvacet let staré vzpomínce, nezbývá nic jiného, než se donekonečna oddávat nezúčastněnému pozorování života okolo, heroinovému rituálu a čištění vlastní krve. Chvilkové Tittovo probuzení k životu sice vnese do jeho temného hotelového pokoje náznak světla (spásy), zároveň má ale pro uvnitř mrtvého muže fatální následky. Katarze pohřbená v tunách betonu. Bellissima.

Velká žranice (La Grande bouffe)

last

Rčení – „Nežijeme, abychom jedli. Jíme, abychom žili.“ – tady nabírá nový rozměr. Jíme, abychom umřeli.  Film, jako výstražný ukazováček Halině Pawlovské.

Saulův syn (Saul fia)

son-of-saul

Sugestivní mikrosvět holokaustu v záběrech delších než samotné čekání na smrt a absolutní zavrhnutí vlastního života i života kolem sebe. „Otcovská“ (a ty uvozovky píšu záměrně) posedlost roste pod nánosem zla a mechanizace Sonderkommanda jako zhoubný nádor.  Čirá bolestnost.

Pravděpodobně ďábel (Le Diable probablement)

pravdepodobne

Bressonova hodně krutá revolta. Jako bych během filmu nesl na svých bedrech tíhu celého světa a na konci mě tahle tíha zamáčkla nekompromisně do země. Sebenaplňující proroctví zmaru. Volba osobního „Jidáše“ je zde životní nezbytností.

Proudy lásky (Love Streams)

potoki-lyubvi-scene

V posledním záběru se s námi Robert loučí, čeká ho už jenom delirium tremens a pozvolné zatracení. Loučí se ale i John Cassavetes, je to jeho poslední film. Není třeba složitých interpretací – tenhle smutek nespláchne ani závěrečný déšť. ©gin&platonic

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *