a0308379136_10

Venetian Snares – Traditional Synthesizer Music

gin_platonic Muzika Leave a Comment

Hned na úvod je potřeba si říct, že jsem nikdy nesurfoval na stejné vlně jako Aaron Funk aka Venetian Snares a spojení klasiky a breakcoru na jeho asi nejslavnějším albu Rossz csillag alatt született jsem vždycky považoval za prvotřídní pičovinu a crossover, který se měl navždy vyhnout křížení. Dokonce si myslím, že máme s Funkem tak rozdílný náhled na život, že bychom se neshodli ani na značce kondicionéru. Podvědomě pak breakcore neúmyslně degraduju na úroveň zvukové kulisy k ustřelování hlav v GTA nebo na úroveň Beats4love, místo toho, abych o něm přemýšlel jako o žánru a zvukové architektuře. ALE.

Díky Traditional Synthesizer Music jsme s Funkem konečně našli společnou řeč a začali spolu diskutovat o mém celkovém prozření. V nové perspektivě (minimálně vzhledem k prvnímu odstavci) tedy beru v potaz, že se Funk kvůli albu Rossz scillag naučil hrát na trubku nebo že do mixu „kočičího alba“ přimíchal přes spektrogram zvukového ducha koček.

Jeho genialitu není lehké legitimovat, ale je nemožné ji popřít. Jeho vulgarita je převlečená nekonvenčnost. Zlé kanadské dvojče Richarda D. Jamese (s kterým jej pojí nejen smysl pro výstřednosti, brutální techničnost, ale také tvorba muziky ve stavu na pomezí bdění a spánku) ví, že moje posluchačské „já“ to rádo tvrdě, ale zároveň s fantazií sériového pedofila. Traditional Synthesizer Music je některými hudebními servery považována za Funkův příklon k trendu – což je pravda, pokud tedy zapomeneš, že Funk s podobným hardwarem operuje už dlouho a pokud za současný trend považuješ skutečnost, že si několik tvých oblíbených producentů (Blawan, Alessandro Cortini a další) hraje s mašinkama od Moogu a tvoří hudbu, ze které jsi schopný vysrat kýbl krve. Fanoušci Venetian Snares mluví o velkém návratu…

Nahrávka je hudební poctou maniakálnímu procesu kreativity. Kompozice byly složeny a následně živě nahrány pomocí modulárního syntetizátoru bez jakýchkoliv overdubů a editů. Pokud nejsi od fochu, Funkovy home videa napoví.

Celý proces trval pět měsíců, což sice není ani zdaleka tak dlouho, jako Richard D. šperkoval svůj magnum opus syntezátorového inženýrství s názvem Syro (kvůli němuž si postavil i nové studio), ale na druhou stranu, zkus strávit několik měsíců ve studiu s modulárním synťákem a dolovat z něj drill i emoce a přitom využít sobě zadané limity pro tvorbu skoro transcendentálního díla (pozn. emoce – pořád moje nejoblíbenější disciplína elektroniky).

Jak už se od Venetian Snares očekává, jedná se o desku mechanickou, melancholickou, hravou, agresivní a nepostrádající preciznost deathmetalového dělníka. Všechny tyhle složky jsou tentokrát v dokonalé rovnováze a působí dojmem, že se Funkovi podařilo udržet svůj temperament na uzdě ve prospěch vyššího principu. Elektronická „orchestrace“ zde má podobu nejorganizovanějšího chaosu a je nositelem jedněch z nejvíce vzrušujících melodií, jaké jsem za poslední dobu slyšel. Funk šroubuje snové synth tóny v nekonečných breacích po spirále IDM a dává téhle zkratce zvuk i v roce 2016.

Víc než neaktuální recenzí je tenhle text dokladem o smíření. Zároveň mě však sžírá pocit, že takhle detailní nahrávka by si zasloužila mnohem důkladnější pitvu. I bez podrobného uživatelského návodu ale Traditional Synthesizer Music poskytuje zajímavý náhled do kuchyně Aarona Funka a jeho chorobných nahrávacích procesů. ©gin&platonic

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *