01-community-sleeve-front

Graham Lambkin – Community

gin_platonic Hudba Leave a Comment

Někdy začátkem roku 2013 mi výsostně přejebalo. Smazal jsem většinu hudby, co jsem měl na disku, založil si další profil na last.fm a začal žít nový život – někde mezi kyber-elitou sítě what.cd (R.I.P.) a nepochopením okolí. K tomuhle update se schylovalo několik let, ale teprve po dobrovolném poslechu kompilace field recordings se záznamem tchajwanských žab, jsem se začal definitivně považovat za pičuse, jehož Smiths-poslouchající „já“ už se pravděpodobně nikdy nevrátí.

Objevil jsem EAI, onkyo, lowercase, turntable music a mekky téhle muziky – label Erstwhile, kolektiv ticha Wandelweiser, improvizace z vydavatelství Another Timbre nebo úplně první releasy na PAN. Vysadil jsem neurol a usínal u kompilace L’œuvre électronique Luca Ferrariho, koláží Alvina Currana nebo terénních nahrávek Érica La Casy, Toshiyi Tsunody a Artificial Memory Trace. Když kytara, tak Keith Rowe nebo Taku Sugimoto, když sinusové vlny, tak nitrožilně. Od objevení k respektu to sice ještě nějakou dobu trvalo, ale cesty byly vytyčené a žádná z nich nevedla zpátky. Fantastická otupění, noisové atrakce střídající ticho, sonické voyeurství. Hobby je kunda.

Mezi vším tímhle dekódováním nového světa pak nešlo nenarazit na personu Grahama Lambkina. Jeho předešlý projekt Shadow Ring je skutečný undergroundový kult; trojice, na které jsou tagy jako „people who are freakier and folkier than motherfucking devendra banhart” nebo “prda” krátké. Divnější než weird folk, výmluvnější než spoken word. Pod stínem je největší tma. Zanechali po sobě sedm zabijáckých desek a v duši několika hudebních srdcařů prázdnotu velikosti Jandekova mystéria. Lambkin se poté vydal na sólovou dráhu a založil label Kye, kde od té doby vydává nahrávky svoje i více či méně obskurní nahrávky svých oblíbenců. Jeho umělecké vize kdysi popsal Dusted Magazine:

„He has continually transformed everyday atmospheres and the mundane into expressive sound art using tape manipulation techniques, synthesizers, chance operations, and the thick ambiance of domestic field recordings. Lambkin’s playfully surreal perspective is also present in his work as a visual artist.

Největší povyk (včetně rozsáhlé diskuze o potenciálu umění a roli umělce) vzbudilo album Salmon Run, kde Lambkin narušuje reprodukované Skrjabinovy sonáty psychopatickým smíchem a (obrazně řečeno) obsazuje Lynchova Sloního muže do komparzu seriálu To je vražda, napsala. Není to béčkový horor, ale iluze noční můry. Už ses někdy pochcal strachem při poslechu tekoucí vody? Na tuhle performanci Lambkin navázal konceptuálním albem Amateur Doubles, které vzniklo za jízdy v autě za hudebního doprovodu jeho oblíbených kazetových pásků, čímž zachytil atmosféru asi nejlepšího amerického road tripu. V obou případech se jedná o „zasazování hudby dovnitř hudby“, což je Lambkinův trademark. Ceněné jsou také tři nahrávky s Jasonem Lescalleetem (poslední Photographs je moje osobní deska roku 2013) i loňská Schwarze Riesenfalter s Michaelem Pisarem.

Právě Pisaro se vyjádřil k Lambkinově poslednímu albu na svém facebookovém profilu: „Graham Lambkin‚s new „Community“ is one of his deepest, most beautiful recordings – can’t stop listening to this new work by my friend.“

Jedná se o Lambkinovo první sólové album po pěti letech. Oproti Salmon Run a Amateur Doubles toužil dle jeho slov nahrát staromódní desku se skladbami a vokály, kde budou skuteční lidé hrát na skutečné nástroje. Výraz „staromódní“ berme s největší možnou rezervou, staromódní je bolševický knír. Mezi řádky se sice vynořují melodie jako ve Spectrums, se kterou Lambkinovi pomáhal dronový génius Sean McCann (a která se taky objeví na jeho novém albu pod názvem Pearling) nebo cello v epizodické kompozici The Personality, ale v popředí stojí pořád koláže a zvukové fotografie. Třeba Robin Frog (Yuk Yo) popsal sám Lambkin jako „a construction of surreal bric-a-brac“, The Saver je zase skladba podaná jako by z perspektivy úsporného kupónu. Ultimátní kolekce kolážo-folkových hitů.

Community, jak napovídá název, operuje v komunitě, reaguje na ní, nastavuje zrcadlo. Je to album o sdílení, o čekání, o čtení nekrologů a básní. Vzpomínky by měly být opatrovány. Je to album o poznávání nových lidí: „Strangers became friends and friends became neighbours“ zazní v úvodu desky. Harmonikář je zde občasným průvodcem sociologické imaginace, prst na tepu společnosti však drží sám Lambkin, který komunitu/hudebníky uvádí do centra pozornosti.

Ve Spojeném království je pojem „komunita“ často zmiňovaný, jakýsi kontext alba je tedy zřejmý. Jak už to ale v žánrech sound collage/field recordings/tape music bývá, ve velké míře jde o svět, který si při poslechu stvoříš sám, případně o to, s jakou ochotou přijme tvoje realita ektoplazmu nahrávky. Může to být bludiště zvuků, které by zabily psa, nebo naopak soundtrack k pětihvězdičkovému filmu z hlubin vlastního vědomí. ©gin&platonic

(Dvouminutové ukázky nemají u takových desek smysl. Jestli tě text zaujal, poohlédni se po celé nahrávce, nebo nám napiš.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *