index

50 nejlepších alb roku 2015

gin_platonic Muzika 1 Comment

Tyhle žebříčky jsou jako Nietzscheho přijetí věčného návratu téhož. Svět nemá smysl, všechno se opakuje. Oproti loňskému a předloňskému roku se ale vzdávám pořadí. Ne proto, že hudba není sport, ale proto, že v první desítce by bylo dvacet alb, z toho pět na prvním místě. Ke každému albu píšu několik slov, vypomáhám si lavinou citací. Hlavně nebýt objektivní…

Domenique Dumont – Comme Ça

WhothefuckisDomeniqueDumont? Tahle deska se zrodila odnikud. Připomíná mi italské prosluněné soundtracky Piera Piccioniho, ale je v tom kus francouzské elegance. Poklad.

 

The Necks – Vertigo

Koncert na Le Guess Who? poslal v mých očích tuhle kapelu do prostoru nedotknutelného vesmíru. Úcta je málo, sebeúcta moc. „Vertigo is an eventful, kaleidoscopic tone poem set against a darkly shimmering background.“


Elysia Crampton – American Drift

„There is a deeply ecstatic spiritual dimension to Crampton’s work, and it invests her futurism with much more power than the usual techno-futurist’s pose.“ Evokující, kaskádová hudba, jejíž repetice ze mě dělá lepšího člověka. Bojím se napsat víc, abych to nepokazil. Nahrávka z top ten.


Colin Stetson & Sarah Neufeld – Never Were the Way She Was

Prostoupení saxofonu a violy, jako těla a duše, nebo duše a duše. Tohle album pulzuje.

 

Helm – Olympic Mess

 Noise, u kterého můžeš trpět, stejně jako cvičit jógu. Zatím Helmova nejlepší a nejkomplexnější nahrávka.

 

Stephen O’Malley – Gruides

Polovina Sunn O))) a kompozice pro 35-ti členný orchestr, posvěcená labelem Demdike Stare. Musím psát něco dalšího?

 

Volcano the Bear – Commencing

Kolektiv, který chtěl být tak nekonvenční, tak absurdní, že nahrával i zvuk dýně padající do záchodu. Boxset mapuje velkou část šílené historie kapely. Každý další disk je lepší než ten předešly a dokazuje, proč jsou Volcano the Bear totálním kultem. Oblíbencí Erika K. Skodvina, takže není překvapením, že set vyšel na jeho labelu Miasmah.


Jahiliyya Fields – Chance Life Moon Dance

Okultistické vize v zajetí psychedelie a halucinogenní vyšinutosti. Taneční trans par excellence.

 

DJ Sotofett – Drippin‘ For A Tripp (Tripp-A-Dubb-Mix)

Tripp-A-Dubb-Mix-Hypnotic-Afro-House. Bučinko, kouřový opar, sex tags mania.


Ron Morelli – A Gathering Together

„… stare-down noise and gut-scraped techno fundamentals; a surreal and febrile series of grotesques wrenched from Pro-One metal synths, scrap percussion and a burned-out mind to emulate and celebrate the sensation of dry sweat, post-club vertigo and the numbing gratification of sensorial excess.“ Tyhle noiseové koláže, které by mohly být technem, ale nejsou, jsem první poslech vůbec nechápal. Pak nastal očistec, který vrcholil v přesvědčeni – že tohle je opus magnum nadpozemského bordelu.


Jlin – Dark Energy

Takhle zní progres z Chicaga. Footworková deska roku.

Graham Lambkin & Michael Pisaro – Schwarze Riesenfalter

Bez názvu

Slova TADY.

 Gaussian Curve – Clouds

Všechno, na co sáhne Gigi Masin, je ambient nad zlato. Clouds jsou všechno first takes. „… a weightless haze of piano, keyboards and guitar—so addictive.“ Co bychom dělali bez Music From Memory? Zapomněli bychom.

 

James Place – Living On Superstition

„All of the tracks have a cool, detached feel, but that subdued exterior masks a wide-ranging sonic ambition, as Tortoroli delves into ambience, minimalism, techno, glitch, New Age, and tons more.“ Velká věc pro fanoušky Fennesze a masáží mozku.

Zenker Brothers – Immersion

… a příjmení „Zenker“ bude už navždy svítit zlatým písmem v techno kuloárech. „It feels like rave, and it’s obviously inspired and informed by ’90s techno. But it’s neither overtly aggressive, nor too happy. It’s just dark and trippy, and that’s the way I like it“, napsal Marcel Dettmann.

 

Fis – The Blue Quicksand Is Going Now

„Abstraktní kontury jdou ruku v ruce se složitými strukturami, které by do notového zápisu nezaznamenal ani Karlheinz Stockhausen. Většina tracků zní jako zhudebnělý konec světa a zároveň jako jeho nový začátek.“ Zbytek slov TADY.


Philip Jeck – Cardinal

Chci žít v poslední desce Philipa Jecka, napsal jsem jednou. Po Cardinal jsem oprášil většinu Jeckovych nahrávek. Haunted music pro ortodoxní.


Oneohtrix Point Never – Garden of Delete

Arkádová morda. Od k-popu ke kyber grunge. Od restartu k deletu. Nahrávka, kterou jsem hajpoval od chvíle, kdy Lopatin oznámil, že je ve studiu. Nic jsem loni neslyšel tolikrát jako Garden of Delete. PS: pro definitivní vztah doporučuju posléze poslechnout i midi dema, díky kterým je Lopatinova neurvalost ještě zřejmější.


Suzanne Kraft – Talk From Home

Chill není sprosté slovo. Minimalistické instrumentálky sentimentální jako západ slunce. Takovou desku chci jednou nahrát.


Steve Hauschildt – Where All Is Fled

Cosmic ambient lepší než vesmír. První poslechy mi Where All Is Fled znělo akademicky (ať už to znamená cokoliv), pak se dostavily emoce…


DJ Paypal – Sold Out

Without the Internet, there is no DJ Paypal. Král trollingu (viz rozhovor na pitchforku) a nejemotivnější footworková deska roku. „Say Goodbye“ je současná i budoucí hymna žánru.

 

M.E.S.H. – Piteous Gate

„Combining scything club dynamics and Hollywood sound design with a sample bank of archaic renaissance instruments, ‚Piteous Gate‘ describes a hyperreal place-out-of-time framed by matrices of tessellating grids and vapour-trace contours rent in near-VR detail.“ Grimové koláže jako ostrá kritika vnímání hranic taneční hudby. Jednou o Piteous Gate napíšu esej


Inward Circles – Belated Movements For An Unsanctioned Exhumation August 1st 1984

„At times, it’s a beautifully uncomfortable album to listen to.“ Skeltnova bolest, zase v dalším údolí. S touhle nahrávkou strávím ještě mnoho pěkných chvil.


Russell Haswell – As Sure As Night Follows Day

Neumětelský DJ set, oslava svobody, Merzbow na párty. Haswell je maskot Diagonalu. Doporučuju i remixové ep, na kterém se z řetězu urvali třeba Autechre.


Ian William Craig – Cradle for the Wanting

Luciano Pavarotti se zálibou v izolaci, lo-fi a Goodspeed You! Black Emperor. Když jsem rozebíral loňskou desku, psal jsem mimo jiné, že „zní asi jako kdyby Basinski znásilňoval pěvce z kostelního sboru, nebo jako Julianna Barwick přeoperovaná na muže.“ Oproti minulé desce jsou na Cradle for the Wanting melodie hlouběji pod povrchem a prim hraje drone…


Rabit – Communion

„Industriál, který nečeří vodu, ale prostupuje vlnami nekompromisního grimu. Skrz brutální beaty chvílemi prosvitne náznak melodie, jako ruka, která songy laskavě vrací zpět z okraje propasti zničujícího hněvu.“ Zbytek slov TADY. Pro mě osobně pravděpodobně nejzásadnější deska roku.


Joshua Abrams – Magnetoception

„The result is a perfection of Abrams’ sound, a magnification of his bandmates’ talents, and an inflation of his ideas into a realm beyond musical space-time.“ Spiritualismus v zajetí minimalistického komba. Není to jazz. 

 

Pearson Sound – Pearson Sound

„Still, Pearson Sound tracks are lessons in how to push boundaries without sacrificing dance music’s primeval instincts, and Pearson Sound contains nine such lessons.“ Pearson Sound je daleko.


James Ferraro – Skid Row

Asi jako kdyby Prince nahrál soundtrack k dokumentu o posmrtném cestování duší…


Gábor Lázár & Mark Fell – The Neurobiology of Moral Decision Making

„… it demonstrates the distance travelled since the early ’90s paradigm shift of original rave culture, effecting a radical recalibration of meter and tone conventions in electronic/dance music, and by turns, acutely probing our perception of time and space“ Futuristický rave, ztráta paměti, hardcore očistec. Pro fanoušky Marka Fella povinnost, pro ostatní prokletí mozkových závitů.


Félicia Atkinson – A Readymade Ceremony

Sen, ze kterého jsem se nechtěl probudit. ASMR terapie, Félicia Atkinson našeptává přímo do ucha. „The intoxication of Atkinson’s music works on many levels—you can zone out, you can zoom in, or you can drift somewhere in between, but no matter what angle you approach A Readymade Ceremony from, it ends up enveloping you.“ Jedna z nejenigmatičtějších nahrávek roku.


DJ Richard – Grind

Jak už jsem psal, kdyby Coil nahráli v tomhle století houseovou desku, zněla by jako Grind. Jedna z nejnakažlivějších tanečních nahrávek roku. Song „Bane“ je hymna.

 

Sarah Davachi – Barons Court

Like Richard Skelton pieces being performed by a whole ensemble of early synth-drone pioneers.“ Mikrotonální drone. Někteří říkají, že Davachi je Éliane Radigue téhle generace, ale takhle jednoduché to nebude. Každopádně čekám velké věci.

 

 Levon Vincent – Levon Vincent

“This is music for the ugly ducklings of the world. Music for swans. If you are you’re a member of the rat race, climbing around a dumpster with the other rats vying for power, you may of course listen, but know – this is not music for you. This is action against you” Slova TADY.


Dialect – Gowanus Drifts

1080p letos vydali 19 nahrávek. Slyšel jsem zhruba deset. Tahle je nejméně taneční a nejlepší. Kolážovitý ambient pro všechny, které už nebaví ambient.

 

Thomas Brinkmann – What You Hear (Is What You Hear)

„Thomas Brinkmann doesn’t want you to know what he thinks.“ Neidentifikovatelnost jako koncept. Ambient, průmyslové ventilátory, techno párty v atomovém úkrytu. Zní to jako všechno, co tam slyšíš.


Arca – Mutant

Všechno už bylo napsáno a hajp je nekonečný. „If Xen was me sending a letter into the depths of myself, then Mutant is a big celebration.” Největší elektronická deska roku (v nejlepším slova smyslu).


Nidia Minaj – Danger

Zvuk Lisabonu. „Indeed, the intensity of Danger hits outwardly from the raw audio and overdriven percussion, but also from the sheer festive energy — something that is hard to rationalize.“ Poslech téhle desky mě nutí k nepříčetnostem. PS: Všechno, co vychází na Príncipe Discos, musíš mít doma.


Xosar – Holographic Matrix

Momentálně mnou nejobdivovanější (techno) diva, ať už jde o produkci nebo sexappeal. Holographic Matrix je ještě dál než Let Go. Noční poslechy bez hranic.


Balam Acab – Child Death

Balam Acab vydal po čtyřech letech nové album. Nesvěřil jej žádnému z lejblů a pečlivě jej propagoval na svém fejsbukovém profilu („just listened to all of CHILD DEATH on my drive to skool and it is DEF my favorite music I’ve ever made. i wanna fast forward time to the day y’all hear it„). Když se fanoušci začátkem prosince ptali, kdy bude nahrávka venku, sliboval, že ještě před Vánoci. Nevěřil jsem. Nevěřil jsem mu ani, když 17. prosince napsal, že Child Death bude na světe v noci. Nelhal. Do pěti skladeb vložil melancholii celého světa a svůj zvuk rozvinul na několika úrovních najednou: „Imagine if Chelsea Wolfe’s drone tendencies got shipwrecked on a desert island with Conqueror, early Ulver, and Enya, and you’re coming close.“ Z žádné loňské nahrávky jsem necítil takovou producentskou radost. Witch house byl mýtus, krása zůstává.


Kode9 – Nothing

„To get inside the initial head space required for Kode9’s latest, you have to ponder death.“ Lépe bych to nenapsal. Kodeho nejosobnější, ale zároveň nejtanečnější nahrávka.


Stanislav Tolkachev – All Night Vigil / Walk Along the Bottom

It was recorded complitly with out computer.“ Jak už jsem psal, pro mě osobně pán současného techna. Nekompromisní muzika z bezútěšné země. Okamžitě rozpoznatelný zvuk na hranici disharmonie a odjebu.


Lotic – Heterocetera / Agitations

„Noise versus sound design. Taneční parket versus temná ulička. Klaustrofobie versus katarze. A tak dále. Úvodní „Suspension“ zní jako kdyby jste vzali cihlu a rozbili s ní velkou prosklenou výlohu. Alarm vyje na měsíc a střepy dopadají na zem.“ Celý text TADY. PS: Koncert v Utrechtu byl lepší než striptýz.


Lifted – 1

All stars team na futuristickém jamu. Psychedelie jako čarokrásno.


Theo Burt – Gloss

Jestli přísaháš na trance Lorenza Senniho, tohle budeš milovat. „Using only a late ’80s Casio phase distortion synth…“ Exktrakce emotivnosti.


Rustie – EVENIFUDONTBELIEVE

„Většina tracků zní jako by Scooter remixovali soundtracky k dokumentům o podvodním světě. Trap se potkává s happy hardcorem a orgasmy delfínů. Trancové gradace jsou velikášské a nechávají atmosféru vystoupat až do prostoru, kde se obyčejně pohybuje vědomí ultrasmažek. Blaženost převlečená za seapunk.“ Celý text TADY.


RP Boo – Fingers, Bank Pads and Shoe Prints

Z vokálních smyček jsem měl první poslechy migrénu. Nejopravdovější footwork, nejrepetitivnější hity. Definitive business.


Visionist – Safe

Příběhy vyprávěné skrze zdeformované odosobněné hlasy. Frustrace pramenící z všeobecného nepochopení duševní nemoci. Nejemotivnější grime roku.


DJ Nigga Fox – Noite E Dia

„The four tracks are so bizarre and delirious they’re almost intimidating, and yet they’re exuberant in a way that could liberate dance floors.“ Kuduro!


Deafheaven – New Bermuda

Nikdo nezachází s patosem tak, jako Deafheaven. Věřím na čiré emoce a kalhotky u kotníků. Druhá polovina „Come Back“ je pro mě nejsentimentálnější hudební part roku. Při nekonečných diskuzí s nejpravověrnějšími black metalisty jsem připravený tuhle desku obhajovat do roztrhání těla. Vypalování kostelů už není v módě.

 

Comments 1

  1. Pingback: Nejlepší alba roku 2016 | GIN & PLATONIC

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *