chino-amobi-non-records-debut-album-paradiso

Chino Amobi – PARADISO

gin_platonic Muzika Leave a Comment

Chino Amobi, spoluzakladatel kolektivu NON, který pod svými křídly shromažďuje experimentální umělce s africkými kořeny a tvoří tak jakousi vysněnou virtuální kolonii, vydává po několika „menších“ releasech svojí debutovou desku s názvem PARADISO. Caps Lock ponechejme při psaní názvu zapnutý, jedná se totiž o velkolepé konceptuální dílo plné chaosu, zoufalých manter a v prázdnotě sdílené empatie. Ne nadarmo boomkat uvedl svoji recenzi slovy: „Well, this is a lot.“

Sám Amobi popisuje nahrávku jako “a musical epic set in a distorted Americana populated by a cast of sirens, demons, angels, imps, priests, hierophants, monsters and peasants” a předhazuje sadistickou post-industriální kakofonii. V té se mísí všechno od noisu (End (The City In The Sea)), surrealistických mord (White Mætal), latinských rytmů (Radical Zero) až po popové miniatury (The Floating World Pt. 1). Ze všeho nejvíc pak jednotlivé tracky zní jako dekadentní rádiové skeče nebo reklamní spoty na spokojený život v zatracení.

Na první poslechy obtížně zvládnutelná zvuková smršť, vzbuzující dojem, že byla stvořena pouze pomocí divokého samplování, je ve skutečnosti s přehledem ukočírovanou přehlídkou kolaborací (za všechny třeba starý dobrý Rabit, Elysia Crampton, Haleek Maul, Nkisi nebo Tim DeWit z Gang Gang Dance) a invence.

Pod Amobiho taktovkou vzniklo dramaturgicky vybroušené, dantovské peklo, kdy se neproposloucháváte k očistci, ani ráji, nýbrž k dalším existencionálním otázkám ohledně smrti. Je to komplexní, obtížně uchopitelná nahrávka, při jejímž přehrávání mám pocit, jako bych poslouchal něco, co bych neměl – poslech je to však nadmíru vtahující a uspokojivý. ©gin&platonic

 

 

Pozměněná verze básně Edgara Allana Poe od Elysii Crampton

O! Death has reared himself a throne
In a strange city, Paradiso.
Far down within the dim West,
Where the good and the bad and the worst and the best
Have gone to their eternal rest.
There shrines and palaces and towers
Time-eaten towers that tremble not
Resemble nothing that is ours.
Around, by lifting winds forgot,
Resignedly beneath the sky
The melancholy waters lie.
No rays from the holy heaven come down
On the long night-time of that town
But light from out the lurid sea
Streams up the turrets silently
Gleams up the pinnacles far and free
Up domes- up spires- up kingly halls
Up fanes- up Babylon-like walls-
Up shadowy long-forgotten bowers
Of sculptured ivy and stone flowers-
Up many and many a marvellous shrine
Whose wreathed friezes intertwine
The viol, the violet, and the vine.
Resignedly beneath the sky
The melancholy waters lie.
So blend the turrets and shadows there
That all seem pendulous in air,
While from a proud tower in the town
Death looks gigantically down.

There open fanes and gaping graves
Yawn level with the luminous waves;
But not the riches there that lie
In each idol’s diamond eye-
Not the gaily-jewelled dead
Tempt the waters from their bed;
For no ripples curl, alas!
Along that wilderness of glass-
No swellings tell that winds may be
Upon some far-off happier sea-
No heavings hint that winds have been
On seas less hideously serene.

But lo, a stir is in the air!
The wave- there is a movement there!
As if the towers had thrust aside,
In slightly sinking, the dull tide-
As if their tops had feebly given
A void within the filmy Heaven.
The waves have now a redder glow-
The hours are breathing faint and low-
And when, amid no earthly moans,
Down, down that town shall settle hence,
Hell, rising from a thousand thrones,
Shall do it reverence.

avatars-000308618134-4ewhi4-t500x500

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *