aufm03_zoom

Ornitolog: Queer film jako mystická alegorie

gin_platonic Filmy Leave a Comment

S výjimkou několika děl Manoela de Oliveiry, Miguela Gomese a Pedro Costy se v portugalské kinematografii příliš neorientuju. Ornitologa, zatím poslední film lisabonského solitéra a nekonformisty João Pedra Rodriguese, jsem si doporučil sám, i přestože se o jeho dílech traduje, že oplývají samoúčelnou explicitností, jsou zdlouhavé a nepochopitelné. ~ A teď spojku „i přestože“ v předešlé větě nahraď spojkou „protože“. Lepší. Zdlouhavé filmy, které se nebojí divákům naservírovat omračující ejakulaci, zatímco je vybízejí k hledání smyslu bytí i samotného snímku, si totiž pouštím moc rád. Výše zmíněná „nařknutí“ můžeme s klidem označit za nonsens – ale tak jednoduché to není.

Ornitolog promlouvá skrze hustý koktejl symbolů. Ty se z velké části opírají o život Sv. Antonína z Padovy, na nějž odkazuje už jméno hlavní postavy (Fernando – Antonínovo rodné jméno). Jeho putování za spásou projektuje Rodrigues do torza celého snímku, kolem něhož vrství další biblické výjevy (Noemova archa) a skrze všemožné alegorie (léky, machisti) je zatěžkává LGBT frustrací. Elegantně tak prostupuje vlnami konfrontace a bez jakéhokoliv afektu je prolíná ve prospěch celku.

Není nutné mít kdovíjaký přehled, aby se tě film dotkl na samotném okraji vědomí, že jsi člověk. Stejně tak je jedno, jestli jsi kacíř nebo Freud z lesa. Například klíčové (a tragické) setkání s prostou postavou Jesuse mě dojalo, i když si nejsem jistý, jestli mělo. Naopak při téměř sado-maso seanci čínských dvojčat na náboženské pouti, jsem jasně tušil, co mi chce režisér říct…

1054full-o-ornitólogo-screenshot

„Ano, zítra ho vykastrujeme.“

Cizí není Rodriguesovi ani klasický motiv „muže v lese na cestě za sebepoznáním“ (který mimochodem zpracovává umněji než starý známý Gus Van Sant v unylém deštivém patosu The Sea of Trees s Matthew McConaugheyem) a zároveň nezapomíná na kulturní specifika jako je mirandština. Všechno drží pohromadě nadpozemská kamera Ruie Pocase, díky jehož záběrům berou říční kaňony, potažmo celá okolní příroda, dech. Dostal mě i kontrast mezi „dalekohledovým“ pozorováním (optika jedince) a pohledy z ptačí perspektivy (suplujícími okolí, společenství), který přináší několik vzrušujících momentů, místy doplněných rozvrzanou droneovou hudbou připomínající desky Richarda Skeltona.

Na čsfd jsem zahlédl komentář k Ornitologovi zmiňující naprosto wtf surrealistické momenty a poukazující na nejasnou proměnu hlavní postavy. Přes svou komplikovanou mytologii je nicméně film stravitelnou, avšak totálně svobodnou meta-výpovědí a zároveň jakousi meditací nad křesťanstvím, jeho vlivem, potřebou kontrolovat a homofobií (subjektivně jsem si pak do pozice křesťanství obsadil i společnost). Onou „zvenčí“ neustále narušovanou mystickou proměnou hlavní postavy (ve Sv. Antonína) pak celý film graduje, načež jsou nejpozději při závěrečném španělském hitu rozprášeny poslední zbytky obvinění z vyprázdněné narace. Zbývá už jen se zeptat – kam se poděli černí čápi?

Vsadím se, že toto vzájemné „ptačí voyeurství“ poskytlo Rodriguesovi prostor pro osobní psychoterapii, která možná není vstřícným krokem směrem ke vzájemné diskuzi nad určitými tabu, ale je silně očistná. Při jeho hutném bádání jsem si mimo jiné vzpomněl na filmy Apichatponga Weerasethakula, Carlose Reygadase a Lisandra Alonsa, což není nikdy špatně. Ornitolog je přesto svůj, a když napíšu, že se jedná o jeden z nejdůležitějších queer filmů posledních let, zkus mi trochu věřit. ©gin&platonic

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *