alg-theatre-seats-jpg

Be2Can 2017

gin_platonic Filmy Leave a Comment

Podzim. Venku začíná být tma pár hodin po tom, co doobědváte, takže nemusíte pořád zatahovat žaluzie. Letní dovolenou u moře nebo potupné přehrady máte díkybohu za sebou a čeká vás už jen několik měsíců, kdy se alespoň trochu cítíte jako člověk, respektive jako někdo, kdo může s klidem živit svoje cinefilní „já“. Přesně v tomhle období se koná festival Be2Can, který se kromě jiného snaží už čtvrtý rok „prosadit do české a slovenské distribuce filmy z hlavních soutěží nejvýznamnějších evropských festivalů“. Díky za tu možnost, exkluzivitu, velká plátna a čisté záchody. I letos jsme se v rámci tohoto festivalu vydali několikrát do kina. Níže si můžete přečíst neobjektivní poznámky k některým filmům, co jsme viděli.

 

Janička

bdaf

gin: Že je Dumont solidní hovado a posouvá hranice „duchovního filmu“ po svém, vím už dlouho. V Janičce se ale definitivně urval z řetězu a natočil duchovní rap-metalový muzikál o labilní Johance z Arku, kde se v jednom záběru klidně tančí tectonic a zároveň divoce škube slepice. Středověk, jak ho ještě neznáte. Film oplývá tradičně krásnou kamerou a dokonale podvratným (ne)herectvím, v tomhle případě umocněným absolutně dementní choreografií. Janička je meta-komedie, retardační blbost, častokrát je přes čáru, ale miluju ji.

petrbaroch: Myslím, že nevím…

Nemilovaní

Matvey Novikov *** Local Caption *** Nelyubov, Loveless, Andrey Zvyagintsev, RUS/F/B/D, 2017, V'17, Spielfilme

petrbaroch: Festivaly ovládla bezútěšnost. Často kombinovaná s ironickým nadhledem (Čtverec) nebo přímo zvířecím černohumorným šklebem (Zabití posvátného jelena). Zvjagincev nic odlehčovat nechce, na to nemá čas a snižovalo by to pak emoční dopad a hlasitost toho závěrečnýho plesknutí. Piluje a utahuje, přičemž nakonec vykutá perfektní mašinu deprese. Zatraceně silný. Tentokráte o píď méně kritiky směrem do ruské společnosti, o píď méně biblických odkazů, malinko standardnějšího charakteru, ale jako celek o moc utaženější, vyváženější a úplně bez děr.

dresi: Meditace nad ztracenými city a chladná sonda do duší lidí, kteří zakopali lásku šest stop pod zem. Zvjagincev táhne postavy špínou zmrzlých ruských sídlišť, připomíná jim všechna špatná životní rozhodnutí a mrká přitom na Tarkovského. Jak tahle „detektivka“ asi dopadne?

Ta, která odešla

maxresdefault

gin: Dokonalé černobílé obrazy orámované třiceti lety, jíž té, která odešla, už nikdo nevrátí a které zbyla už jen vratká touha po pomstě a nalezení. Lav Diaz sice má svůj vlastní čas, takže na sedadle v kině pravděpodobně vystřídáte několik desítek pozic, ale jeho zpracování odcizeného světa i cit pro niternost, spolu se silnými postavami (Hollanda diktuje) a nahlédnutím do filipínských dějin, neumí nudit. Respekt těm, kdo připraví jeho kompletní retrospektivu, stejně tak respekt všem, co si při projekci nevysedí další díru do zadnice.

Čtverec

the_square_02_00104762-800-800-450-450-crop-fill

lin: Čtverec. Zde jsme si všichni rovni, máme stejná práva a stejné povinnosti. Je legrační přijít na film, který staví satirickou kritiku současné společnosti na modelu oboru, jež se snažíte poslední tři roky studovat a porozumět mu. Vždyť hned jedna z úvodních scén si naprosto okázale utahuje z Duchampových ready-mades, které svého času rozvířily otázky na téma – co je vůbec umění, a jaký vliv na rozhodování se při odpovědi má prostor, v němž se diskutovaný objekt nachází. Úvaha nad důležitostí prostoru (ať už fyzickém, nebo v tom přeneseném slova smyslu) v němž se pohybujeme, a hlavně nad jeho vlivem na chování společnosti či chápání jedince, je stěžejním motivem snímku.

Hlavní hrdina Christian, šéfkurátor galerie moderního umění, se snaží zpropagovat novou výstavu spojenou s konceptuálním dílem „Čtverec“. Prostorem o rozměrech 4×4 metry, v němž má člověk nahlížet za bariéru svých předsudků, a snažit se nezištně pomoci svému bližnímu, pokud je o to požádán. Zatímco při protlačování myšlenky uměleckého díla je Christian, alespoň z počátku, v celku soustředěný a vášnivý, v osobním životě se mu dostát svých slov až tak nedaří, a jak jeho umělecká tak osobní vize se bortí jako domeček z karet.

The Square je pro mě nejzábavnějším, a přitom jedním z nejkritičtějších filmů o pokrytectví, sobectví a přehnaném individualismu. Östlund v rámci velmi filmové, divácky přístupné lineární naraci zvládá komponovat esej o současném společenském stavu, a okrajově i o zmiňovaném moderním umění. Pomocí jednoho světa kritizuje druhý tak nenuceně, že pokud by divák doopravdy chtěl, celé podobenství by mu mohlo při sledování zůstat skryté.

Jak moc jsme schopni bourat hranice prostorů, ve kterých jsme ještě všichni spojenci? Kde svou hranici kreslí každý z nás? Jsme si rovni, jen pokud dodržujeme určitá pravidla a pokud ano, kdo tato pravidla určil a proč? Jsme schopni o sobě říct, že neměříme věci dvojím metrem?

Život. Vážně jsme si zde všichni rovni, když na papíře máme stejná práva a stejné povinnosti?

Cesta času

VoyageofTime_Trailer

gin: Příště víc ryb a míň lidí. Nemůžu si pomoct, ale s příchodem pračlověka dokument znaivněl a tak nějak nalezl pojem o čase (který tak rád ztrácím), což mu trochu ubralo na kouzlu. Do kina se každopádně vrátím rád, už jen kvůli meditativním vizuálům, voiceoveru Cate Blanchett a celkovému uchopení času/bytí. Řekl bych, že se Malick může po třiceti letech konečně v klidu vyspat.

Zabití posvátného jelena

the-killing

petrbaroch:  Zásadní sdělení letošního Be2Can je, že Farrell s Phoenixem si nechali narůst vousy a Schmarc svaly. Za mě to vyhrál Collin Farrell, protože svalům já nerozumím a vousů má Collin tolik, že ani nepoznáš, jestli se teda směje nebo co. Ale podle toho, co mu na talíř nakrájel režisér Yorgos Lanthimos se spíš nesměje. Posvátný a porcovaný jelen je zlo. A všechno ve filmu je zlo. Hudba – zlo, kamera – zlo, špagety – úplný zlo. Zlo, který je napěchovaný nespravedlností, i když se samo nazývá odplatou. Funny Games all over again. A víc k tomu ani slovo. Už k ději stačilo.

Nechte film mluvit sám za sebe, protože vyprávět nejen chce, ale hlavně to umí. Jasně, asi je tam strašně samoúčelnosti a na rozdíl od Humra to celé převyprávíte v jedný větě o šesti slovech, ale nějak mi to nevadí, nějak na to dlabu. Lanthimos ubral na divnosti a rozmáchlosti děje, za to přidal na ucelenosti. Vyšla mu z toho taková jednohubka, uvnitř který se lidi nemohoucně plazí po zemi a já na ni měl zrovna vohromnou chuť. Farrell se možná nesměje, ale já už to asi celý rozlousknul. Yorgos Lanthimos se totiž směje ohromně. Houby horor, normální vtip je to, jen si celou dobu říkáte, jestli se teda taky můžete smát nebo budete za psychopata. Pan Kastner vždycky říkával, že si každý z filmu odnese, co unese. A já se teď trochu bojím, co jsem to teda za člověka a co že to nesu.
O těle a duši

201712288_1-h_2017

lin: Alexandra Borbély jako křehká mladá žena s aspergerem, Morcsányi Géza především jako muž zatížen nedůvěrou nabytou v předchozích vztazích. Film, o kterém jste slyšeli hlavně díky zdánlivě nekonečnému množství projekcí, při nichž lidé omdlévají.

Magický realismus ve snímku nabývá velmi doslovných podob. Na jedné straně poeticky zasněžená krajina a transformace hrdinů umožňující jim sblížení pomíjivé stejně jako sen, na straně druhé těžký, silně funkční mráz jatek, a neslučitelnost dvou duší i přes jejich rozpačitou, a však neutuchající snahu najít si k sobě cestu.

Snímek ve skutečnosti není vůbec tak kontroverzním, jakým se bohužel díky nešťastným příhodám doprovázejícím některá z prvních promítání stal. Naopak se jedná o téměř klasicky krásný příběh o lásce, vystavěný příjemně nekonvenčním způsobem. Viděno dvakrát, dalším zhlédnutím se rozhodně nebráním.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *