florida-project

Film: The Florida Project

gin_platonic Filmy Leave a Comment

Nakyslá borůvková zmrzlina razantně odmítá držet ve vedru tvar. Roztejká se přes kornout, teče po prstech a čvachtá přímo na beton. Sytě modrá obloha nad parkovištěm, kde nestojí žádný typicky hranatý auto, ani chopper, nic. A to tu pro ně malovali čáry, vždycky dva a půl metru od sebe a rovnoměrně, ať se sem vejdou sebevětší vehikly. Teď všechny ty čáry objedou mrňata barevnou křídou, aby měla rovný hřiště na fotbal nebo třeba perfektního skákacího panáka. Parkovišti už čáry neslouží. Místo stejný, účel nový. Auto si z dávek opravdu nepořídíš, kdežto křídy ještě jo. Třeba budeš mít štěstí a dostaneš se k solidnímu zaměstnání. Až zaplatíš týdenní nájem, zbyde ti ještě na hygienický potřeby, mražený jídlo do mikrovlnky a nový plavky pro tvoje šestiletý škvrně.

Všechno to nandáš do nákupního vozíku, povytáhneš si roztřepený džínový kraťasy a rozběhneš se.

Roztlačíš vozík,

zrychlíš,

dáš první

a pak druhou nohu do vzduchu.

Pod tebou se míhají ty čáry, kolem proudí horkej vzduch a ty jedeš jako královna celýho motelu i zoufale opuštěnýho okolí. Ve světě kapitálu teď na moment svítí nejzářivějc osoba bez jediný bankovky. Jediná řidička široko daleko a především hluboko.

The Florida Project je nepříjemně nádhernej, svěží film s obřím sociálním přesahem. Apel na tvou lidskost a zároveň barevná upomínka toho, co zbylo z amerického nezávislého léta. Přídavný jméno, u nějž se asi potkáme všichni, je ‚autentický‘. Těžko odhadovat, jak dlouho budeme ještě u podobných snímků psát, že se zaměřují na ty na okraji společnosti, než nám dojde, že je to možná trošku elitářskej pojem, kterej v sobě taky obsahuje kousek přehlížení a kterým se zatím můžeme ohánět zpoza svýho bezpečnýho místečka za noťasem. Dokud nás ale ten okraj nepřeroste. Přesun nejchudších rodin z center a předměstí severoamerických měst do motelových pokojů s jednou větší postelí a sprchou je záležitost stále běžnější. Když už se bavíme o autenticitě vyprávění a o chudobě spojený s protloukáním se od nájmu k nájmu, možná je třeba tenhle text taky stočit spíš k apelu. Jestli totiž tahle naše desetiminutovka skončí tak, že spolu dojedeme až dolů, do posledního písmena, což je „é“, a pak si tenhle kousek režiséra Seana Bakera zapíšeme někam na seznam „sehnat/zkouknout“, tak já budu veskrze nadšenou osobou. Ale ještě trochu větší efekt to celý bude mít, když si zároveň do vedlejší záložky dáš třebas tenhle odkaz. Domluva je taková, že ty to fakt uděláš a já začnu psát o filmu. Když už jsme za půlkou.

 

florida-gif

 

The Florida Project není snímkem jednoho tématu a přes všechno smutný shora nastíněný, je to hlavně krásný kousek o dětství. Nemám nejmenší problém na něj v kontextu celýho filmovýho roku 2017 plácnout nálepku „nejlepší“ a postavit ho tak záměrně hned vedle Zvjagincevových Nemilovaných, kam jsem tu nálepku dal taky. The Florida Project a Nemilované lze vnímat jako antiteze. Jako dva zcela odlišné pohledy na více než těžký a nejtěžší dětství. Zatímco ruský kus kráčí velmi pomalu a pracuje především s osudovostí a dusivou atmosférou, překypuje Florida energií, svěžestí, lehkostí a radostí. Platí již deklarované, je to hlavně krásná věc. A stačilo to k tomu, aby si režisér vybral nejdivočejší děti, klekl si a na všechno kolem se díval z výšky jednoho metru. I tam je ta autenticita. Jakmile je v záběru Moonee, Scooty nebo Jancey, jde kamera okamžitě dolů a na svět dospělých tak koukáme z podhledu. A hlavně na sociálně vyloučené nekoukáme z vrchu. Vše záměrně zabarveno do zmrzliny. Stejnou poetikou, očima těch nejmenších, jen s výrazně silnější příchutí magického realismu, mě i po letech odrovnávají milovaná Divoká stvoření jižních krajin.

„Through the eyes of a child, the world seems magical“ je věta, kterou končil celovečerní South Park a která je vlastně nejdoslovnější a nejpřiléhavější popisek i k The Florida Project. Téměř žádná narativní struktura, jen záměrná repetitivní každodennost šmrncnutá dětskou rozjíveností, kde v pozadí nepříjemně bzučí pocit, že výlet na kraví safari a narozeniny s ohňostrojem jsou jen střípky celku kráčejícího jasně špatným směrem.

Nejlepší filmový hodnocení a recenze ze sebe sype moje jakože-neteř: „Líbilo se mi to, ale kdyby tam byli nějaký hadové, tak by se mi to líbilo víc.“ Já jsem míň náročnej divák. Miluju to i bez hadové.

„Sure, life is kinda gay, but it doesn’t seem that way, through the eyes of a child.“ ©p_baroch

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *