KOM350_Sleeve_6mmSpine_gatefold.indd

The Field – The Follower

gin_platonic Muzika 2 Comments

gin&platonic: Deska, která začíná jako nejtemnější acid techno a končí smířlivým déjà vu věčnosti. To, co se odehrává v mezičase, můžeš s klidným srdcem nazvat ubíjejícím podobenstvím lidstva. Uvíznutím v koloběhu. The Field odjakživa držel svoje loopy v šachu několik nekonečných dob, ale snad nikdy předtím nebyla šachovnice tak bezvýchodně černo-černá. The Follower má být albem o starých mýtech, nalezení utopií a o tom, jak lidstvo opakovaně dělá stejné chyby znovu a znovu. Neumím si představit mocnější koncept pro vlastní imaginaci a ochotně přistupuju k masáži temných myšlenek. Bezútěšnost je kurva. Na Fieldův tepající minimalismus jsem nikdy nepřísahal, ale po tomhle albu budu muset oprášit jeho černobéžový svět a přehodnotit modlitby. Raise the dead.

jacquesmort: „For me it’s still all about the loop.“ Axel Wilner se řídí pravidlem, že méně je vždy více a vychází mu to celý (hudební) život. Jméno. The Field. Některé kapely poznáš podle názvu – nemusíš si pouštět Wolves in the Throne Room nebo Veřejnou Bezpečnost, abys zjistil, co hrají. The Field neprozradí vůbec nic a zároveň to může znamenat úplně všechno. Mysteriózno pokračuje s artworky. Existuje něco jednoduššího, než Fieldovy covery? A stejně, ta paradigmatická změna v roce 2013 řekla víc slov, než Rafaelo. Všechny recenze tehdy psaly to stejné: Cupid’s Head zní pořád jako The Field, ale je temnější. Černý obal s černým nápisem. Follower je pak podle Wilnera (mimo jiné) o starých mýtech. Mám vytáhnout příběh o Sisyfovi, nebo vymyslel metaforu o smyčkách a věčné existenci trvání? Pokračování bez konce. Je to černá deska s bílým nápisem.

krystufekrobin: Perly pokladu jménem Axel Willner vydává německý Kompakt již od roku 2005 a po celou dobu Field platí na elektronické scéně za nepřehlédnutelnou postavu, jejíž fludium se obratně přelévá mezi vodami (nejen) klubového techna a ambientu. Jeho rukopis je typický a rozlišitelný: znásobené syntetické smyčky, beaty, samply vokálů a částí více či méně známých songů ústí v repetitivní trans. Um není jen v samotném sestavení prvků, spočívá zejména v nezaměnitelné schopnosti atmosferické manipulace. Všechna alba pronesou dnem, ať už tančíš v klubu, nebo doma v pokoji. Nezáleží, zda pomalu usínáš či si chystáš snídani. Jestli se dusíš smíchy nebo dusíš smutek. V texturách Fieldovy hudby se v každé vteřině nalézají různé myslitelné možnosti stavu a právě zmíněná „všeobsažnost“ úzce souvisí s nadčasovostí a (i kdyby jen soukromým) označením za klasiku již v době vzniku.

Letošní The Follower sleduje dosud osvědčený princip hry s opakováním a vrstvením zvuku, což zmiňuje v další souvislosti sám autor: „The Follower is about old myths, finding utopia and how mankind repeatedly makes the same mistakes over and over.“ Člověk dělá chyby, člověk chyby opakuje. Willner není člověk?

Jednoduchá dedukce po hudební stránce platí a neopakuje se ani on sám. Překvapivá oblá dunivost pravidelného tepu úvodního tracku se mění v jemné, rozechvělé vokály The Pink Sun, závěr Monte Veritá již v ryze psychedelických sférách se postupně noří do meditativní Soft Stream a následující dvě skladby jsou prosyceny zasněností od dub techna po ozvěny krautrocku. V jednoduchosti je krása. První vlastnost je patrná již z obalů alb, avšak ve spojení s druhou tvoří jejich obsah simplicita opravdu jen zdánlivá.

Minimalismus coverů stojí za zmínku ještě z jednoho důvodu, jelikož by mohl být stejně dobře nahrazen formátem podobným fotografiím z antidrogových kampaní. Jakmile se tato hudba jednou dostane pod kůži, už si nelze vybavit život bez/před ní, a riziko závislosti je tak stoprocentní. Nedá se vyléčit, protože po více jak dvouleté odmlce Field dokazuje, že posluchačův relaps nastane téměř zákonitě. Varování nejsou na místě – jen další dávky.

Comments 2

    1. Post
      Author

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *