andy-stott-announces-new-album-tk-shares-lead-single-body-image-1459283894

Andy Stott – Too Many Voices

gin_platonic Hudba 2 Comments

Hned po představení singlu Butterflies bylo jasné, že množství hudebních recenzentů začne s děsem v očích veršovat: Stott není Stott, Stott dělá pop. Tato věta může nesprávně evokovat vše od tvůrčí kocoviny po (jakýkoliv) vztah k Miley Cyrus, proto moje básnické pokusy směřují jinam: Too Many Voices je letošní top, geniální job.  Navzdory těmto nadšeným charakteristikám, které samy o sobě naznačují, že vše zůstává při starém, je třeba dodat, že k jisté proměně u manchesterského producenta došlo –  nikoliv  kvalitativní.

Místo vztahu k popovým superstars Stott flirtuje se zvukem přípomínajícím melancholického Lapaluxe, rozpitou synthkrásu vaporwave a s tím souvisejícího Daniela Lopatina. On sám cituje Dead Can Dance a This Mortal Coil jako další zdroje inspirace, o nevěře vlastní autentičnosti se však mluvit nedá. Jen naoko se Stott rozloučil s hlubokým dubem s kořeny v Passed Me By, zachmuřenými tanečními kreacemi uzavřených mezi stěnami továrny na Luxury Problems či industriálem ještě podtrženým ve Faith In Strangers. Stejných vzorů se ale nikdy nedržel a nedělá to ani teď. Kde by echa aktuálních hudebních forem, nové vlny let osmdesátých i vlastní minulosti vedla k posluchačskému déjà entendu, tam v případě Too Many Voices vzniká v jejich průniku neskonalé současí.

Alison Skidmore dostává od roku 2012 na albech stále více prostoru a nyní její hlas tvoří páteř většiny skladeb. V pozadí se ale Stott pořád ohlíží k patinám své kovové rezonance – tentokrát už pohledem o poznání něžnějším.

Z výše uvedého je opět patrné, že autor stejnou cestu podruhé nevolí, a na letošní desce se vydává po virtuálních serpentinách (ne)dorozumívání. Melodičnost lidského projevu Skidmore zde zosobňuje dnešní podivnou romantiku mumifikovanou v nemizejících otiscích na kůži dat. Smyslnost hlasu je tříštěna abrazivnívními beaty, zamýšlené vyznění slov se mísí a rozplývá v útržkovité řečí technologie, která si navzdory všemu zachovává prvky lidské nepředvídatelnosti a náladovosti. Jednotlivé sonické atomy, stejně jako nejprve atomizované city, až ve svém slučování vytváří silnou emoční vazbu, zároveň ve střetu a odluce symbolizují v širším významu rozpad, jehož poločas nelze předem určit žádným zvukem: rozpad vzájemnosti. Hudba nemilosrdně vhazuje do bludiště ozvěn generovaných ze všech druhů paměti a jejich projekcí skonalého spolučasí.

Shrnuto: nejednoznačněji zamilované album abys pohledal. Teď nemluvím jen o svých preferencích, ale rovnou o celém konceptu desky včetně názvů/pořadí songů a výše popsanou zvukovou stránkou s již tradiční hlavičkou labelu Modern Love. Andy Stott je srdcerváč. ©krystufekrobin

Comments 2

    1. Post
      Author

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *