ketev

KETEV – Études / Traces of Weakness / I Know No Weekend

gin_platonic Muzika Leave a Comment

Yair Elazar Glotman, vystudovaný hráč na kontrabas, známější jako producent KETEV. Hudba na pomezí techna, ambientu, temnoty a dronu. Následuje krátký průvodce posledními třemi deskami, které ruší skandinávskou „hegemonii“ na tomto žánrovém poli.

Études

Etudes

Je to přesně rok, co Glotman vydal pod svým občanským jménem desku Études. Za hudební výběr na Subtextu dávám ruku do ohně a Études není výjimkou. Deset variací na téma Co všechno lze dostat z kontrabasu. Lekce z toho, jak s úplným minimem vytvořit naprosté maximum, i důkaz, že kontrabas vznikl proto, aby na něj lidi hráli drone. Experimenty a zvuky na hranici slyšitelnosti.

První slovo, které mě napadne, je intenzita. Zvuk tak čistý, že můžeš slyšet praskat žíně na Glotmanově smyčci. Přenášení rezonance. Jestli může být zvuk zemitý, tak říkám, že tenhle zvuk je zemitý. To znamená přírodní a přirozený, jadrný a drsný, prostý až sprostý.

V souvislosti s tímto albem nelze nezmínit Mohammad – jako další důkaz toho, že kontrabas vznikl proto, aby mohl vznikat drone. Jejich deska Som Sakrifis pro mě dodnes zůstává jedním z největších klenotů labelu PAN. Oproti Mohammad, jejichž metronom udává tempo přibližně 4O))) BPM, je Études o dost rozmanitější a nebál bych se říct dokonce hitová.

 

Traces of Weakness

000009787828

Skladatel se po dvouleté pauze letos vrátil k technu (opět jako KETEV). Album Traces of Weakness vyšlo na mega trendy labelu Where To Now? a přineslo zcela zásadní fakt: Yair Elazar Glotman je definitivně jedním z nejzajímavějších muzikantů dneška. Jestliže eponymní debut z Opal Tapes zněl slibně, Traces of Weakness už maximálně naplňuje všechen Glotmanův potenciál. Zvukově bohatší, mnohem zábavnější deska, kde hlavní roli hraje legendární kosmická modular synth laboratoř Buchla (video).

Probabilites of a Stranger’s Eyes osciluje v podobných vlnách jako kontrabas na Études, což může také vzbuzovat rozpaky, proč vlastně Glotman používá pseudonym, ale jen do doby, dokud se vše nerozplyne v nejsladším ambientu. Je tohle pořád ještě techno? První (a zároveň poslední) beat, který tu zazní, přichází až v polovině desky s hypnotickou skladbou Linger.

 

I Know No Weekend

a2723587192_10

Pokud jsem se v souvislosti s Traces of Weakness ptal po technu, nová deska I Know No Weekend odpovídá během prvních sekund a tasí těžké industriální beaty. Ani taková Lighting With Stag In It’s Glare rozhodně není klubová záležitost, ale, jak by řekla Josefína Pleslová, nutí hledět do země a pohybovat hlavou jako ti pejsci, co se vozí na palubě auta.

Glotman tady víc než kdy předtím vychází z vlastních field recordings a třeba v Horns nebo Table With Acumulator už neposkytují základy, na které by postupně nabaloval další zvuky, ale tvoří hrubé kontury. Některé skladby jsou velmi jemně podepřené pomalým beatem, jindy nechá hlukové koláže odtéct spolu s deštěm někam do ztracena. Závěrečná Women/Animal Skull funguje jako souhrn základních položek Glotmanova zvukového inventáře: kontrabas, beat a zvonící ambient.

Název I Know No Weekend je referencí na německého průkopníka performance Josepha Beuyse, který je známý díky svým vystoupením jako například:

Jak vysvětlíme obrazy mrtvému zajíci

Ve Schmelově galerii v Düsseldorfu publikum sleduje přes sklo Josepha Beuyse. Ten s hlavou potřenou medem a pokrytou plátkovým zlatem vysvětluje cosi zastřelenému zajíci, kterého si položil na klín. Volba materiálu není náhodná. Med má být symbolem tepla a bratrství, zatímco zlato jako kov a materiál alchymistů, symbolizovalo maskulinní rozumářský princip.

nebo

I Like America and America Likes Me

V roce 1974 uskutečnil jednu ze svých nejslavnějších akcí. Odlétá do New Yorku. Přesouvá se bez zastávky do galerie Reného Blocka. Zde po tři dny zavinutý v plášti z plsti, jak jinak, a s chodeckou holí, Beuys tráví svůj čas jen v přítomnosti hromady slámy a živého kojota. Kojotovi, který je uznáván za novodobý pan-indiánský symbol, předčítá poezii, nebo ho naopak svým chováním napodobuje. Motem bylo zrušení bariéry mezi posvátným indiánským zvířetem a bílým člověkem z industrializované civilizace. Nakonec Beuys shazuje svůj hábit a zařve, nastupuje do auta, odjíždí na letiště a odlétá do Evropy. To vše na znamení, že kromě indiánské kultury a tohoto kojota ho v Americe nic jiného nezajímá. (video)

Texty jsem zkopíroval z Wikipedie, nejsme ve škole. Žádná z těchto performance s deskou I Know No Weekend přímo nesouvisí – Glotman pouze uvádí Beuysovy instalace jako inspiraci a snažil se je zhudebnit. ©jacquesmort

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *