Die_andere_Heimat_-_ERF_141_03_20120712_0087303-webseite

Film: Druhý domov – kronika touhy

gin_platonic Filmy Leave a Comment

Dlouho se tady na blogu neobjevil text o filmu, přitom filmy tvoří podstatnou část mého života, stejně jako třeba smažený sýr nebo diskuze o smrti. Kroniku touhy (v originále Die andere Heimat – Chronik einer Sehnsucht) jsem objevil na serveru MUBI v žebříčku nejlepších filmů dekády sestaveném mým oblíbeným cinefilem a jestli na něco přísahám, tak jsou to žebříčky sestavné mými oblíbenými cinefily. V titulcích byl navíc zmíněný Werner Herzog – můj absolutně nejhrdinnější režisér a autor výroků jako: „Pokud opravdu miluješ film, myslím, že nejlepší je o něm nic nečíst. Já dávám přednost časopisům s velikými fotografiemi a malinkými článečky. Anebo časopisům o přírodě. Je to nejzdravější a nejbezpečnější.“ I tak můžeš dočíst tenhle text.

Režisér Kroniky Edgar Reitz má za sebou bohatou kariéru. Svět si jej bude nejvíce pamatovat asi kvůli výpravnému opusu Heimat, jemuž je právě Kronika touhy čtyřhodinovým prequelem. Čtyři hodiny jsou dlouhá doba. Umím si představit, že někteří diváci stihnou během domácí projekce sex po telefonu, vyluxovat a vypít tři kávy; v kině je pak film promítán s přestávkou, takže si můžeš zajít na záchod nebo nepozorovaně odejít a už se nevrátit.

Kronika touhy zachycuje život na vesnici v 19. století, přičemž se soustředí na rodinu Simonů známou už z Reitzovych předešlých děl. Absence výrazné narace může být při takové stopáži stejně vražedná jako report Josefíny P. ze semináře o poševních výtocích, ne však, když s touto absencí zachází génius. Reitz totiž ví, jak udržet pozornost diváka a nenuceně na sebe nabaluje další a další mini epizody. Nahé holky válející se ve vysoké trávě, aby se zbavily ekzému, výbuch parního stroje, svatba, pohřeb novorozeňat a následná nemožnost zakopat je z důvodu zmrzlé půdy a další silné momenty. Smrt. Hodně smrti. Takto vzniká jakýsi rozsáhlý portrét doby se zaměřením na důkladné vykreslení jednotlivých postav.

Jedním z hlavních motivů je samozřejmě touha. Touha poznat svět, dohlédnout za horizont, opustit teplo rodinného krbu. Zájem o vzdálené kultury a nářečí indiánských jazyků ale naráží na kovářskou kovadlinu a asketizmus rodinného života.

Černobílý obraz je narušován občasným zabarvením symbolů (mincí, vlajek, květů), což mě nutilo rozjímat a dešifrovat případná obrazová poselství, ale jen do doby, než jsem si uvědomil, že na tuhle zábavu mi chybí osobnostní kredit. Jak se film pozvolna chýlil ke konci, začal jsem si však čím dál více uvědomovat, jak hlubokou orbu ve mně zanechal a kolik jsem toho s rodinou Simonů prožil. Bilancoval jsem velikost vlastního pudu sebezáchovy a následně se skoro dojal u závěrečných titulků.

Poslední dobou jsem viděl hodně filmů, které se mi zapsaly švabachem pod kůži, a kdybych sestavoval jejich žebříček, určitě by v něm figurovaly filmy Rak ti Khon Kaen, Taxi Teherán, La Nina de Fuego, Lily Lane, Bird People a právě Druhý domov – kronika touhy. Na závěr uvádím citaci jednoho z uznávaných německých filmových kritiků:

„Reitz točí kino pro všechny smysly, obrazový proud zachycující čas, s dlouhým vypravěčským nádechem a s respektem pro všechny početné postavy, jejichž život je zasazen do vesnického společenství.“ (Christiane Peitz)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *