l.php

Jachna / Mazurkiewicz / Buhl – Dźwięki Ukryte

gin_platonic Hudba 1 Comment

Vnímáš rozhovor tří lidí jako cestu k poznání? A musí přitom ti lidé mluvit? Na duchovní zážitky nevěřím, ale fyzický prožitek ticha, ruchů a rytmů se jim může blížit.

Improvizace je o tom, že se muzikanti navzájem poslouchají, pak se může odehrát něco výjimečného. Esej o intenzitě a přítomnosti. Vnímat se totiž musí nejenom hudba, ale i ten vibrující prostor mezi muzikanty, který rozprskne barvy po zvukové ploše. Každý nádech a výdech.

Trumpetista Wojciech Jachna, bubeník Jacek Buhl a basista Jacek Mazurkiewicz se před rokem sešli v rozpadlé synagoze v Bydgoszczi. Tahle budova tvoří kromě elektroniky, kterou všichni tři v různých variacích používají, další výraznou složku desky. Klaustrofobický zvuk, jaký jsem už dlouho neslyšel, a do toho kdesi v pozadí ruchy z ulice – synagoga totiž nemá střechu. V každé chvíli je slyšet, že všichni tři jsou skvělými muzikanty, ale nikdo neexhibuje. Proč taky? Celek je tady zásadní a narušovat ho vlastním egem by bylo neuctivé.

Takhle nějak si představuju soundtrack k dílu Bruna Schulze, k němuž se ostatně odkazují samotní muzikanti. Ať už je to hypnotický rytmus v „Dawny świat“ a „Nie wiem, myślę“, extaticky vypjatá gradace „A Ya“ a „Ya Yeti“ nebo opojné bloudění „Stacia Fordon“, vždy dochází k obnažení dalších zdí toho pomyslného prostoru a vzniká nová nedohledatelná struktura. Ztracené mýty vyplouvají na povrch a stíny jsou hravější.

I když celou deskou se právě jedno slovo proplétá. Melancholie. Fragmenty melodií, jako by někdo přepsal ze vzkazů vytažených ze Zdi nářků. Ničím neomezená svoboda, která nekončí anomickou apokalypsou, ale ústí v sofistikovanou komplexnost.

Vykonat ritus. Poslouchat. @siderorea

Comments 1

  1. hydraulik

    Co já pořád mám říkat? Teď tedy souhlas. Melancholie a klaustrofobie v jednom balení.Díky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *