Who Love Bad Films
Na světě je jen pár věcí (výjevů), které ve mně nekontrolovatelně rozvíří pocity fascinace a odporu zároveň, a od kterých nemůžu odtrhnout oči, i když je mi špatně. Skromný výtah z osobního seznamu – píchání piercingů, slimáci, mrtvoly zvířat na silnici a filmy Ulricha Seidla. Seidl je svým brutálně naturalistickým přístupem k vyobrazení absurdní reality proslulý. Bizár na diváky číhá …
S výjimkou několika děl Manoela de Oliveiry, Miguela Gomese a Pedro Costy se v portugalské kinematografii příliš neorientuju. Ornitologa, zatím poslední film lisabonského solitéra a nekonformisty João Pedra Rodriguese, jsem si doporučil sám, i přestože se o jeho dílech traduje, že oplývají samoúčelnou explicitností, jsou zdlouhavé a nepochopitelné. ~ A teď spojku „i přestože“ v předešlé větě nahraď spojkou „protože“. Lepší. Zdlouhavé filmy, …
Q Platí, že standardní recenze už nikdo nečte. Jako takový ty s velkým číslem na konci. Ty, kde sescrolluješ cizí myšlenky až úplně dolů kvůli tomu, abys dole viděl, že sedm. Táňa Zabloudilová říkala včera na Vltavě, že není tolik žhavá do počtu hvězdiček, ale že ji zajímá kontext a tak to má bejt. Otázka přece není kolik, ale proč. Tohle …
Předevčírem, 6. února, byl významný den pro jednu početnou skupinu obyvatel severských zemí – Sámy. Letos uplynulo sto let od kongresu v norském Trondheimu, vůbec první příležitosti, při které se potkali představitelé Sámů ze Švédska a Norska, aby projednali některé společné problémy bez ohledu na zemi, ve které žijí. Ačkoliv nyní probíhají velké oslavy za doprovodu sámské hymny, tradičních písní, šatů a …
Vracím se domů, směrem ke světlům a jejich stydlivým odrazům, k říční linii, která se vině jako fata morgána mezi zavátými chodníky. Tiše sedím na břehu a hledím za protější domy skrz docela průsvitnou tmu. Svět je obrazárna a vždy záleží, jak a co pozoruješ. Režisér Paul Clipson se v ní prochází s citlivými zornicemi (čočkami, chceš-li) reagujícími na světlo, barvy či …
Sebezatracení je pojem, který má blízko ke spirituálnímu životu, potažmo k bohu, zřídka je pak možné na něj narazit v odborné psychologické literatuře. Pevně daná definice neexistuje, nebo jsem ji nenašel. Ptal jsem se však ve svém okolí a níže cituju jeden z pohledů na význam tohoto slova: „… zavrhnout sebe sama, být sobě (na základě vlastního svědomí, anebo pod tlakem společnosti) soudcem, vystoupit …
Pro Benedeka Fliegaufa mám ve svém imaginárním světě poklon vyčleněný nejvyšší piedestal. Zázračné dítě, co už není dítě, režisér, který neumí šlápnout vedle a který se pravděpodobně upsal stejnému ďáblu cinefilie jako maďarský klasik Béla Tarr, jehož odkaz po svém rozvíjí. Ať už vzpomeneme drogový majstrštyk Dealer, hutné spořiče obrazovky Milky Way, rasistický thriller Je to jen vítr, nebo Lůno …
Dlouho se tady na blogu neobjevil text o filmu, přitom filmy tvoří podstatnou část mého života, stejně jako třeba smažený sýr nebo diskuze o smrti. Kroniku touhy (v originále Die andere Heimat – Chronik einer Sehnsucht) jsem objevil na serveru MUBI v žebříčku nejlepších filmů dekády sestaveném mým oblíbeným cinefilem a jestli na něco přísahám, tak jsou to žebříčky sestavné …
O nejnovějším filmu A. G. Iñárritua (21 gramů, Babel, Birdman) se mluvilo již před samotným uvedením, a to v souvislosti s možným prvním Oscarem pro Leonarda DiCapria. Nikdy neříkej nikdy, za náročnou roli putujícího Glasse si zatím zasloužil (alespoň) Zlatý glóbus. Názor Akademie může být vrtkavé měřítko kvality a úspěchu snímku, dalším důvodem pro zhlédnutí je kromě režisérova jména i Tom …
Nejlepší filmy, co jsme viděli za poslední dva roky. Bez pořadí, bez důvodu. Komentáře jsme zkopírovali z našich csfd profilů. Citujeme tedy sami sebe… Luton (2013) g&p: „Kdybych napsal, o co tady zhruba jde, k čemu to vede a jaké filmy mi to připomnělo, tak tě možná připravím o neklid, kterým disponuje snad každá scéna. Respektive měl bys konkrétnější představu …