Who Love Bad Films
Čínská královna rozpadajících se snů, unavených iluzí, nezastavitelného pláče a nejtemnějších příběhů. Momentálně mnou asi nejposlouchanější umělkyně, napříč všedními i nevšedními světy, s divokou diskografií. Letos vydala alba u labelů jako Quantum Natives nebo The Worst, trackem se mihla taky na velkolepé kompilaci Self Salvation od Genome 6.66Mbp. „Imagine a darker Björk or a more tortured Kate Bush singing fractured …
Nakyslá borůvková zmrzlina razantně odmítá držet ve vedru tvar. Roztejká se přes kornout, teče po prstech a čvachtá přímo na beton. Sytě modrá obloha nad parkovištěm, kde nestojí žádný typicky hranatý auto, ani chopper, nic. A to tu pro ně malovali čáry, vždycky dva a půl metru od sebe a rovnoměrně, ať se sem vejdou sebevětší vehikly. Teď všechny ty …
Podzim. Venku začíná být tma pár hodin po tom, co doobědváte, takže nemusíte pořád zatahovat žaluzie. Letní dovolenou u moře nebo potupné přehrady máte díkybohu za sebou a čeká vás už jen několik měsíců, kdy se alespoň trochu cítíte jako člověk, respektive jako někdo, kdo může s klidem živit svoje cinefilní „já“. Přesně v tomhle období se koná festival Be2Can, který se …
Na světě je jen pár věcí (výjevů), které ve mně nekontrolovatelně rozvíří pocity fascinace a odporu zároveň, a od kterých nemůžu odtrhnout oči, i když je mi špatně. Skromný výtah z osobního seznamu – píchání piercingů, slimáci, mrtvoly zvířat na silnici a filmy Ulricha Seidla. Seidl je svým brutálně naturalistickým přístupem k vyobrazení absurdní reality proslulý. Bizár na diváky číhá …
S výjimkou několika děl Manoela de Oliveiry, Miguela Gomese a Pedro Costy se v portugalské kinematografii příliš neorientuju. Ornitologa, zatím poslední film lisabonského solitéra a nekonformisty João Pedra Rodriguese, jsem si doporučil sám, i přestože se o jeho dílech traduje, že oplývají samoúčelnou explicitností, jsou zdlouhavé a nepochopitelné. ~ A teď spojku „i přestože“ v předešlé větě nahraď spojkou „protože“. Lepší. Zdlouhavé filmy, …
Q Platí, že standardní recenze už nikdo nečte. Jako takový ty s velkým číslem na konci. Ty, kde sescrolluješ cizí myšlenky až úplně dolů kvůli tomu, abys dole viděl, že sedm. Táňa Zabloudilová říkala včera na Vltavě, že není tolik žhavá do počtu hvězdiček, ale že ji zajímá kontext a tak to má bejt. Otázka přece není kolik, ale proč. Tohle …
Předevčírem, 6. února, byl významný den pro jednu početnou skupinu obyvatel severských zemí – Sámy. Letos uplynulo sto let od kongresu v norském Trondheimu, vůbec první příležitosti, při které se potkali představitelé Sámů ze Švédska a Norska, aby projednali některé společné problémy bez ohledu na zemi, ve které žijí. Ačkoliv nyní probíhají velké oslavy za doprovodu sámské hymny, tradičních písní, šatů a …
Vracím se domů, směrem ke světlům a jejich stydlivým odrazům, k říční linii, která se vině jako fata morgána mezi zavátými chodníky. Tiše sedím na břehu a hledím za protější domy skrz docela průsvitnou tmu. Svět je obrazárna a vždy záleží, jak a co pozoruješ. Režisér Paul Clipson se v ní prochází s citlivými zornicemi (čočkami, chceš-li) reagujícími na světlo, barvy či …
Sebezatracení je pojem, který má blízko ke spirituálnímu životu, potažmo k bohu, zřídka je pak možné na něj narazit v odborné psychologické literatuře. Pevně daná definice neexistuje, nebo jsem ji nenašel. Ptal jsem se však ve svém okolí a níže cituju jeden z pohledů na význam tohoto slova: „… zavrhnout sebe sama, být sobě (na základě vlastního svědomí, anebo pod tlakem společnosti) soudcem, vystoupit …
Pro Benedeka Fliegaufa mám ve svém imaginárním světě poklon vyčleněný nejvyšší piedestal. Zázračné dítě, co už není dítě, režisér, který neumí šlápnout vedle a který se pravděpodobně upsal stejnému ďáblu cinefilie jako maďarský klasik Béla Tarr, jehož odkaz po svém rozvíjí. Ať už vzpomeneme drogový majstrštyk Dealer, hutné spořiče obrazovky Milky Way, rasistický thriller Je to jen vítr, nebo Lůno …